Od smyslů ke zdroji: příroda, arte a odolnost v pedagogické praxi – tak jsem pojmenovala workshop, který přivolal sedm učitelek ZŠ, jednu vyučující přípravné třídy a jednu průvodkyni lesní MŠ a proběhl v úterý 24.4. v žižkovské kanceláři organizace META (ještě jednou moc děkuju za poskytnutí prostoru!) a část společného času jsme strávily venku, na Vítkově.
Proč?
Posilování odolnosti a podpora wellbeingu dětí ve školách je už delší dobu téma (i díky #týdenprowellbeing, který nedávno proběhl). Trauma respektující přístup k dětem, pyramida potřeb, kdy primární jsou fyziologické potřeby a bezpečí, posilování seberegulace – to všechno a další témata už začínají rezonovat. Děti se ve škole potřebují cítit bezpečně, přijaté jaké jsou, s možností aktivně měnit to, co se jich týká. To vše je podmínka učení. Méně nebo skoro vůbec se nemluví o tom, jak velkou roli v podpoře odolnosti a psychické pohody hraje příroda. A také, že podmínkou pohody dětí je pohodový vyučující. Který se ve škole cítí bezpečně, přijatý a má vliv na dění kolem sebe… A proto vznikl můj workshop, jehož cílem byla především podpora psychické pohody a odolnosti vyučujících, a to skrze ekoterapeutické a expresivní arte techniky.
Tento workshop je jedním z prvních takového druhu. A i já se v tom posouvám. Nejprve jsem se chtěla věnovat pouze sebepéči vyučujících. Když jsem si ale uvědomila tu náročnou situaci ve školách ve spojení s čím dál náročnější situací ve světě, posunula jsem se více k posilování odolnosti – pro sebe si to nazývám: jak zůstat emočně přítomná/ý v náročném světě, s otevřenou myslí a přitom pro sebe i svět udržitelná/ý v jednání.
Za mě je nutné začít u vyučujících, ti jsou šiřitelé. Tak jsem začala :). Ale na děti jsme nezapomněly, zkoušely jsme hledat i odpovědi na to, jak tento přístup zavést do škol. V poslední části workshopu i při závěrečném sdílení bylo vidět, že prožité aktivity přinesly inspiraci pro sebepéči i pro práci s dětmi ve školách.
Richard Louv ve své knize Poslední dítě v lesích přinesl již před více než dvaceti lety pojem “nature deficit disorder”, tedy porucha z nedostatku přírody (a vitamín N, jako Nature), tedy stav, kdy dětem chybí v jejich životech příroda a kontakt s přirozeným světem, včetně přirozeného jídla, neřízené hry a přiměřeného rizika a nepohodlí.
Louv a další řada autorů poukazuje na negativní dopady oddělení současných dětí od přírody. Podle něho souvisí nedostatek vitamínu N s potížemi dětí s chováním i emocemi. “Stále více vědeckých důkazů naznačuje, že odcizení od přírody přispívá k úbytku smyslových funkcí, problémům s pozorností a zvýšené míře obezity, emoční nerovnováhy a fyzickým onemocněním u dětí i dospělých.” *
Nejen dětem ale chybí příroda. Vědci zjistili, že pro psychickou rovnováhu potřebujeme pobývat v přírodě všichni každý týden alespoň dvě hodiny. Přírodou se myslí i městský park nebo jakýkoliv zelený kout ve městě. A moje šestileté zkušenosti s eko arteterapií a ekoterapií ukazují, že k opravdovému nabývání rovnováhy a odolnosti je potřeba větší imerze do přírody, než jen procházka či posezení venku (i když i to přináší úlevu od stresu). Proto při terapii i workshopech vedu k hlubšímu smyslovému ponoru. Protože ten přináší zklidnění i hojení na hlubších úrovních psychiky a somatiky.
Právě proto jsme se na workshopu nejprve ponořily do smyslové imaginace přírodního místa v dětství, postupně se vrstvu po vrstvě smyslově propojovaly s přírodou na pražském Vítkově a následně sdílely, jaké to bylo – pohybem, příběhem i obrazem. Částečně jsme se také dotkly z mého pohledu velmi důležitého konceptu 54 smyslů dle M. Cohena. A bylo to krásné, hluboké, vyživující a rozkvetle jarní.
“Uvědomila jsem si, že potřebuju zpomalit”.
“Častěji spočinout v přírodě sama se sebou.”
“Odnáším si motivaci chodit s dětmi pravidelně ven, nechat je připojovat se smyslově a pak to sdílet a ztvárňovat.”
“Oslovilo mě chodit s dětmi i sama na jedno místo a sledovat změny v přírodě v různých obdobích.”
“Postupem času jsem se cítila lépe a lépe”.
“Cítím se úplně vyprázdněná v dobrém slova smyslu, nezahlcená.”
“Naplánuju takový workshop s dětmi i rodiči”.
To jsou jen střípky zpětné vazby a postřehů účastnic workshopu. Shodly jsme se na tom, že takovýto ponor do sebe a do přírody je pro duševní rovnováhu v takto náročném světě nutnou psychohygienou, při práci s dětmi z náročných prostředí a životních situací je to obzvlášť potřeba.
Jsem za tu možnost vděčná. Že jsem si jí dovolila vytvořit. A že to přitáhlo tolik vnímavých žen. A že to přináší inspiraci, jak tento přístup zavádět ve školách i dětem. Mým snem je, že větší kontakt s přírodou a respekt k ní jako nástrojem sebepoznání, sebepéče a podpory duševní pohody a odolnosti se stane ve školách úplnou samozřejmostí. A dětem ani vyučujícím už nebude chybět vitamín N ani pevná půda pod nohama.
Více o programech pro školy na poradenstvi-a-programy.
* Vanessa Chakour: Rewilding attachment theory by recognising Earth as a caregiver, 2024