Můj přístup v eko arteterapii

V Česku se zatím šíří především pod rukopisem J. Merhautové, u které jsem také absolvovala pět let výcviku a rozsáhlé sebezkušenosti. S tímto přístupem k terapii a především k terapeutické etice jsem se nakonec rozešla a začala si hledat vlastní cestu. Mám velké štěstí na další průvodkyně a učitelky Cathy Malchiodi a Elizabeth A Warson, jejichž trauma respektující přístup k expresivní terapii mě nadchnul. Širší pohled na ekoterapii mi pak přineslo studium Ecotherapy pod vedením úžasných a moudrých eko psychoterapeutek Lindy Buzzel a Mary-Jayne Rust. A studium mnoha eko psychologických knih. A nejvíc moje téměř každodenní sebezkušenost v přírodě.

Při své práci stále vycházím z práce průkopníka aplikované ekopsychologie Michaela J. Cohena, jehož přes půl století trvající Project Nature Connect je mi nesmírnou inspirací. Aplikovaná ekopsychologie staví na předpokladu, že vše ve vesmíru, v přírodě, ale i na úrovni atomů a buněk (což je pořád stejný svět) stojí na přitažlivosti, atraktivitě. Pokud chceme uzdravit naší psychiku, nebo psychosomatiku, potřebujeme poslouchat přírodní přitažlivosti, jednoduše se vnímat a napojovat na přírodu. To se nám děje přes smysly, které v přírodě zapojujeme. A nejde jen o těch známých pět, ale pracujeme s konceptem 54 smyslů, inteligencí, citlivostí nebo přitažlivostí. Se smyslovou zkušeností v přírodě pracují i další ekoterapeutické přístupy Lesní mysli, japonských Lesních lázní (Shinrin – yoku) a z nich vycházející Lesní terapie v USA (M. Amos Clifford). Také se jimi při práci inspiruji a jsem jim vděčná za metodiky. 

A i díky desetiletím této práce máme mnoho vědeckých podkladů, které potvrzují, jak moc je pobyt v přírodě hojivý sám o sobě. Pro zklidnění nervové soustavy, imunitu, soustředění, jako prevence úzkosti, deprese a dalších obtíží, kterým dnes lidé po celém světě čelí.

Při práci s přírodou a v přírodě je mi velmi blízký respektující a na vděčnosti a reciprocitě založený přístup. Ten vychází z dávných tradic původních národů, ale implicitně ho máme v sobě úplně všichni. V přírodě jsme vznikli a po sta tisíciletí jsme v ní přežili jen díky tomu, že jsme dokonale znali a respektovali její cykly, nesmírné a přitom omezené zdroje a možnosti, přírodní pravidla, byli jsme si vědomi její hojné a pečující a naopak temné, kruté i zcela neutrální, indiferentní stránky. V práci v přírodě vždy s úžasem sleduju, jak znovu rozpoznávání této kvality přírody (a tím i sebe sama) má ohromný hojivý účinek.

Prakticky se tento přístup projevuje pravidly a rituály, které v terapii používám. Jde například o souhlasné stanovisko, symbolický vstup do společné práce, poděkování či dary místu. V eko(arte)terapii je příroda hlavním terapeutem a posilování naladění na ni a vděčnosti k tomu, co se kolem děje, hojí jak vztah k přírodě, světu, tak i k sobě.

Vedle relaxačního potenciálu přírody, který v terapii využívám pro posilování seberegulace, zklidnění, zdrojování a zvyšování vlastní kapacity zvládat v životě to náročné, posiluje práce venku také odolnost. Pobyt venku i tvorba probíhá za každého počasí. Za deště, v blátě, ve sněhu, mrazu, větru, ale samozřejmě i když svítí slunce (či měsíc). Jsme nuceni opustit komfort a postarat se o sebe, tedy hledat a nalézat komfort v nepohodlí, diskomfortu.

Zážitek, kdy ležíte zachumlaní ve spacáku v hamace a kolem vás tiše leží sníh v krajině je jen zdánlivě nepřenositelný. Postupně zjistíte, že vaše tělo i mysl se umí uvolnit do dříve nemyslitelných situací. V terapii vedu k tomu si tyto zážitky přenášet do praxe. A nejen to, posilujeme tím kompetence, protože se prostě po prvním pořádném vymrznutí příště opravdu oblečete.

Příroda funguje také jako projekční plátno naší psychiky. Co se odehrává vevnitř, nebo se potřebuje uvolnit a odehrát, toho si všímáme venku. Ono se nám to děje vlastně pořád, jen při eko arteterapii si toho vědomě víc všímáme, cíleně a v přírodě. A začne to k nám promlouvat. Máme chuť prozkoumat určitá přírodní místa, prvky, ochutnat je doslova více smysly, sáhnout si, přičichnout, pocítit vítr, chlad/teplo, vnímat vlhkost, světlo, zvuky, prostor a vzdálenost… A čím víc smyslů zapojíme, tím se víc dostáváme do rovnováhy, tím víc zapojujeme našich inteligencí, kompetencí. Takže se nám dělá líp. To je již zmiňovaný relaxační, nebo i zdrojovací „mód“ ekoarteterapie.

Ale může dojít i na téma,  které čeká na zpracování. A v terapii je to žádoucí. Něco zvnějšku osloví něco uvnitř a pocítíme emoci. Může to být smutek, bolest, strach, úzkost nebo taky radost, zvědavost, hravost, vděčnost. Nebo třeba prázdnota. Či zahlcení.

S tím vším pracujeme. A je to velmi mocné, silné a přitom na míru „dělané“.

A jakou roli v tom všem hraje arteterapie? Stejně jako klasická arteterapie pracuju s uměleckým vyjádřením. Ale není to o tom, abychom tvořili umění. Právě naopak, často je podstatnější proces tvorby než samotný výsledek. Někdy zkoumáme skrze tvorbu už nastolené téma, nejčastěji však jen tak čmáráme a zachycujeme, co se právě děje v nás samotných. Nebo ukotvujeme to v přírodě zažité. Ve své práci využívám osvědčený model The Expressive Therapies Continuum (ETC), který propojuje somaticko-kinetickou práci s emocemi, vnímáním, porozuměním a symboliku obrazu. Tento přístup se dokonale kryje se současnými neurovědeckými poznatky ze zpracovávání traumatu. Stejně jako bilaterální stimulace a tvorba, tedy zapojení obou částí těla, obou rukou při tvorbě, které využívám. A s vděčností sleduju, jak neuvěřitelně jemně a přitom silně to všechno pracuje. V expresivní terapii nepracujeme jen s výtvarným vyjádřením. Připojujeme k tomu pohyb, zvuk, rytmus, příběhy a ticho. A příroda je v tomto přístupu tím vztahovým elementem. Uvědomování si vztahu, vzpomínek i emocí, které k a v přírodě zažíváme, je to nosné. To, co nás vrací do našeho příběhu a hojí nás, ale zároveň tomu dává nekonečný rozměr přírodních cyklů, v nichž je náš příběh jen jedním z miliardy dalších. Jeanine M. Canty a další ekopsychologové považují odpojení od přírody a pocit nadřazenosti nad přírodou za dvě související základní zranění či traumata člověka, lidstva. Moje hluboké zážitky v přírodě to potvrzují. A každé připojení a uvědomění si vlastní malosti, zranitelnosti, ale přitom propojenosti a sounáležitosti s celkem tuto bolest hojí. 

Na závěr ještě potřebuju zmínit svůj “meta” přístup. Ke každému člověku i jeho dílu přistupuju se zvědavostí a otevřenou myslí a s respektem k vašemu příběhu. Nejsem analytik, který vám řekne, co znamená to, co je na obrázku, nebo co znamená, že vám voní smrk a štítíte se ploštic. Věřím, že to všechno víte nejlépe vy sami  a já jsem tady od toho, abych si všímala a ptala se. Věřím, že potenciál k uzdravení a spokojenosti v životě je v každém z nás, jen jsme na to zapomněli. A eko arteterapie může být pro vás právě tou cestou rozpomínání. Jako je už roky pro mě.